... končíme, zavíráme krám...

Tak už je to tak... tento příspěvek píšu v Praze.

Hned poté, co jsme se s Hanh vrátily celý šťastný z Bretaně, nás štěstí a dobrá nálada rychle přešla. Nastal totiž opravdu opravdovej konec Erasmu...:-(
Už v pondělí si sbalila a odjela Izabela (se kterou jsem byla v Montpellier v únoru) a sama Hanh (která byla mojí nejlepší kamarádkou a po který se mi vážně hodně bude stýskat!!!).



Zároveň se skupinka Erasmáků vydala do Normandie, takže s těmi jsme se taky museli rozloučit. Mezi nimi i můj další nejlepší kamarád Marek (o tom už bylo napsáno spousta).
No, co mám říkat- brečela jsem třikrát... je to vážně síla, jak moc se s těma lidma člověk spřátelí a sžije, za tak krátkou dobu!






Já jsem si v pondělí sbalila věci, uklidila pokoj, oběhala všechny Erasmus dokumenty k odevzdání a zavřela účet v bance. V úterý jsem tak měla už jen velmi málo na práci a vesele jsem naposled vyrazila do posilovny, viděla se s posledními přáteli, odevzdala pokoj- a humorná historka je tu!!!



Odevzdání pokoje probíhá za přítomnosti uklízeček, který zkontrolujou, je-li pokoj řádně uklizen a v dobrým stavu. Když je, člověk dostane podpísek na formulář, který odevzdá společně s klíčem od pokoje na recepci a obratem dostane vrácenou kauci (kterou platil už v září, 170 euro). Kdyby bylo v pokoji něco potřeba nahradit nebo zaplatit škodu, strhly by se peníze právě z kauce. Systém jasný a jednoduchý. To by to ovšem nebyl Francouz, aby v tom nenadělal bordel...



Pokoj jsem odevzdala v 15:15. Byl v pořádku a uklízečky mi podškrábly potřebný formulář, se kterým jsem v 15:30 seběhla na recepci a dožadovala se vrácení kauce. A odpověď od paní Recepční: "no ale účetní oddělení už je zavřený... měli do tří."
"Jak mohli mít do tří, když se pokoje odevzdávaj do 15:30?" "No, prostě to tak maj... Jste si měla přijít ráno."
"Jak si můžu ráno přijít pro kauci, když ještě ráno nevím, jestli z ní něco nebudu platit?"
"No nevim. Přijďte si zejtra."
"Já odjíždím už dneska večer."
"Tak to nevim."
"Já tam slyším hlasy. Fakt tam nikdo není, kdo by mi to moh dát?"
"Ne."
"Tak nemohli byste mi to poslat na účet?"
"Mohli. Dejte mi číslo účtu ve vaší francouzské bance."
"Ten už jsem zavřela včera, protože odjíždím. Mohli byste mi to poslat do české banky?"
"... ... ... hmm... jo, vlastně jo. Tady si vyplňte formulář."
"Za jak dlouho tam ty peníze budou?"
"... tak za měsíc... dva?"
To vám teda pěkně děkuju.



Nicméně, i pokoj byl odevzdán, už zbejvalo jen se dostavit s kuframa na nádraží. Mimochodem, jak jsem se předtím bála, že si snad všechny věci ani nezabalím, tak nakonec nebyl nejmenší problém... taky jsem toho spoustu s těžkým, nebo i lehčím, srdcem nechala u kontejnerů na použití pro případné zájemce. Některý věci totiž už ani neměly cenu vozit domů.




Sbohem tedy, moje krásně nejoblíbenější Conversky!!! Milovala jsem Vás a navždy zůstáváte v mém srdci, ale bohužel jste již byly tak ošoupané a rozšmajdané, že jsem ve Vás dělala spíš ostudu než parádu a je zkrátka čas posunout se dál a koupit si nějaký Váš novější typ. Ne, neplačte, však on si Vás nějakej houmlesák třeba v tom konťáku najde a ještě vás dotrhá...



Zajímavá ironie osudu byla, že na nádraží s kuframa mě odvezl můj bývalý Frantík, Vincent se svým kámošem Mathieuem. Tak to byli oni, chudáci, koho jsem viděla jako naprosto posledního z Metz a kdo si odnesl to největší brečení. Myslela jsem si, jak ten odjezd dobře zvládnu, ale nedalo se. Nějak mě to přemohlo a neudržela jsem slzy v očích... No a kluci byli samý "ale nebreeeeč...", ale oba přiznali, že měli taky namále :-) no jo, chlapáci...


Pak už nastoupit do busu, poslat poslední SMSky na rozloučenou...

... a tímto...
... končí...
... můj...


...
...

... ERASMUS...

P.S.: V tomto příspěvku publikuju pár fotek, který prostě stojej za to, vidět!!! :-) I když vám možná leckdy ty fotky ani ty lidi nic neřeknou, nevadí... pro mě mají všechny a všichni velkou hodnotu a tak si je sem dám a budu si vzpomínat sama!!!



P.P.S.: Děkuji všem případným čtenářům tohoto blogu, že ho četli :-)